FRANKFURT am MAIN

Cestuju vcelku dost. Od malička. Co víkend v jiným městě, státu. Španělsko, Andora, Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Slovensko, Itálie, Černá Hora, Chorvatsko, Maďarsko…

Tam všude jsem zavítal s biketrialem a následně se tam opět podíval se sjezdem, dualem, fourcrossem. K tomu jsem přidal Anglii, Skotsko a USA  - Colorado. Uf. Těch hraničních přechodů už tu pár bylo.

Cestovat mě baví, ale kdo jezdí po závodech ví, že to není tak žhavý, jak se zdá. Přijet, rozbalit, odzávodit, zabalit a zpět. Procházka po městě? Ne. Po horách, to možná po cestě domů. Ale to už se zase spěchá, rodiče musí do práce, ty do školy. Nebo ty do práce a rodiče do školy? Je to tam a zpět, nikde nezůstat víc, než je nezbytný.

Hodně se to podobá i služebním cestám, díky kterým se dostanu za hranice v dnešní době. Cesta autem, protože vždycky něco vezete, co nejlevnější hotel pro ušetření nákladů, na výstavu, na jednání, vždy od brzkýho rána a na pokoj se člověk dostane až v noci. Jinak to prostě nejde. Schůzky, jednání, služební večeře. Pokud je chvilka tak hledat internet a vyřizovat věci, který se mezitím komplikují doma v ČR. Ale pozor.

Nestěžuju si. Dělám to rád. Je to adrenalin. Vše je zaříditi, vyřídit, stihnout…všechno co nejrychleji, nejefektivněji. Je to zápřah a člověk se s tím pere. Není to rutina u pásu, není to nuda. Tu jsem pár let nezažil. Baví mě to a obzvláště když vidíte cíl, pro který to děláte. A ten mám. A pokud se něco povede, beru to jako bonus. Vracíte se zpět s pocitem dobře odvedené práce. To já rád.

Stejně tak beru každou chvíli, kterou mám sám pro sebe. Ať je to večer na pokoji, nebo hypnotizace dálničních pruhů v autě.

Nejraději mám ale chvíli volna v novým místě. Mít možnost nasát genius loci, ochutnat místní pivo, jídlo, atmosféru v kavárně a mrknou po suvenýrech domů. I pohlednice potěší. K tomu Olympus Pen na krku a jsem na vrcholu blaha. Moje třetí oko přes který používám víc, než to svoje.

Vemte si takovej Frankfurt. Vzhledem k faktu, že v tomhle místě sídlí jeden z našich distributorů, byl jsem tu minimálně 15x. Ale nikdy nebyla ani chvíle sednout na Ubahn a zajet si do centra. Nikdy. Scénář skoro vždy stejnej, příjezd na hotel okolo půlnoci po 8mi hodinách v autě. Stejnej hotel, stejná snídaně v 7:30, kancelář distributora 5minut pěšky od hotelu, jednání s pauzou na bagetu v bufetu naproti. Konec jednání v 7 a hurá domů. Domů to jede rychleji až na tu zácpu směrem na Wurtzburg. Do postele v Olomouci ulehám kolem třetí ráno.

Tentokrát to bylo jinak a já poprvé uviděl centrum Frankfurtu, ochutnal místní bylinkový sádlo s ciabatou, dal si kafe. Slabý tři hodinky, ale viděl jsem toho dost. Z Fankfurter ringu to vypadá na mrakodrapový město. Vylezu z Ubahnu a koukám, z centra tomu není jinak. Ale je tu kouzlo toho místa, něco, co Vás vnitřně uklidní, nestresuje, nemáte problém se zastavit a koukat. Některý města Vás nutí jít dál v očekávání, že jste neviděli všechno. Frankfurt ne, spíš naopak. Život tam hodně rychle plyne a Vy si připadáte v rychlosti 0. Spíš zpátečka.

Asi je to tím, že člověk pořád kouká nahoru. Na ty nasvícený skleněnoocelový monstra. NA ty mraky, jau, bolí mě z toho za krkem. Kafe dobrý. Trochu zima. Podzim neodpouští, lehký mrholení a teplota kolem 5ti. To už je snad zima, ne?

Byla to chvíle, ale energie mi to dalo dost. Viděl jsem, zažil jsem a s dobrým pocitem odjíždím promrzlej a propršenej na konečnou Ubahnu, kde náš partner vybral skvělou místní restauraci. Jo, v nejzapadlejším místě za městem. Chtěl, abychom poznali typickou kuchyni. Aha. Klobása, párek, kabanos a zelí..děkuji. Skvělé. kdy že to stáváme? Za pět hodin? Aha.