U ROBA

Než konečně úřestane pršet a bude nějaká příležitost provětrat nový DH kolo, který jsem si v neděli přivezl, vydám tu něco málo z mýho deníku, blogu, říkejte si tomu, jak chcete..

Znáte ten pocit, že už máte všeho dost? Práce se na Vás sype ze všech stran, problémů k řešení víc než dost a nevíte, co dřív? V každé timemanagement příručce se dozvíte, že tenhle stav nezvládnete pouhým hašením problémů, ale máte se věnovat jednotlivým projektům a problémy si rozfázovat a věnovat jim jenom určenou část dne. Hmm..zkoušel jsem všechno. Ale víc mi vyhovuje řešení izolace, regenerace, odstranění frustrace a následná rekuperace energie..a to všechno jsem zvládl díky Terce, Robovi a Krušným Horám.

Nebudu Vás zatěžovat typickým scénářem alá přijeli jsme odjeli jsme. Zmíním jen to, co ve mě utkvělo nejvíc.

První nakupování v Kraslicích a obsluhuje nás paní, co má na jmenovce napsáno WALTRAUD..čumím jak norek a ptám se Roba, co to znamená…nechápavej výraz provázenej odpovědí: “ jméno, vole“. Hmm..Aha…

První jídlo v Kraslicích, čínská restaurace, Terka záchvat smíchu z hrníčku pro panenky o velikosti 2cm. Číšník, říkejme mu, pan Čong, přijde z blokem v ruce a já povídám: „Kuře ve sladkokyselé omáčce, prosím.“ Pan Čong na mě mrkne a zahlásí: „Čičó!“ Tentokrát je řada na mě co se nechápavýho výrazu týče, obrat na Roba a moje oči prosí o pomoc poté, co p. Čong po dvacáté vysloví „Číčó!“. Rob lakonicky odvětí „Číslo, vole.“..

Dále objednávám zapčivé nudle a zapčivou rýži. Ale bylo to moc dobrý. Je príma, sedět v čínské restauraci v městečku, pár metrů od Německa a dívat se, jak si kuchaři dávají páku u vedlejšího stolu..mám rád tenhle promíchanej svět!

Rob se o nás staral jak o vlastní a my tak mohli dělat to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Odpočívat, chodit a fotit.

Zvláštní kraj je to Krušnohorsko. Nějak na nás a atmosféra druhé světové pořád dýchala. Fabrika uprostřed lesa to odstartovala. Doly to podpořily.

Zajímavý prostředí, takový, hodně inspirativní. Dokonce jsem tam byl trochu blíž k pochopení Robova stylu focení. Ukázal mi spoty, který znám z fotek a to mi potvrdilo pocit, kterej z jeho fotek znám, na nic si nehrát. Nádherný místa, který jsme viděli si budu pamatovat a rád se tam zase vrátím. Třeba v létě, třeba na podzim, ale vrátím. Vlastně, ilegal enduro je už za 14 dní..ale já pořád nemám motorku, Robe!

Když jsem lámal Mártyho o co nejlepší cenu za jeho nádhernej dům na kopci bez vody, přišel jeho táta, dal mu klíče a pod vousy prohodil „jó a piškoty pro mývaly, jsou v boudě“. Nechápavej výraz si pro tentokrát vzala na starosti Terezka, já už se jen usmíval, jako Moravák v Německu.

Mártyho táta se stará o spoustu raněnejch zvířat a my moc děkujeme za skvělej zážitek. Výr se mě bál, sova pálená na mě čuměla jak na bla, mýval za náma nešel a severští psi byli super.

„Všechny ženský jsou čubky“. To hlásil Márty pod parou po cestě z Etbikez večírku. Skvělá partymade kapela a hlášky typu „dem pankáčovat“, to byl základ tohoto večera. Na nás zbýval záchvat smíchu při projíždění vesnice Poušť a mého dotazu na Roba “ máme dost velký zásoby vody“? Další vesnice Lesík nám k zastavení smíchu vůbec nepomohla…ani vůbec!

Nevím proč, ale v ajfounzápisníčku mi pod hláškama z Kraslic zůstalo: „Člověk stárne, když zjistí, že rád ulehá, ale nerad se probouzí“…ať pátrám, jak pátrám, nenacházím situaci, ani důvod, kdy  a proč jsem si to zapsal, ale jedno vím jistě, nerad usínám…