cestování
ISPO 2010
Veletrhů jsem zažil hodně. Ale ISPO mě překvapilo. Bylo velký.
Obecně se dá říct, že expozice, který jsem viděl byly exkluzivní, nápaditý. Oproti tomu je kosmetická výstava, kde se business dělá v o pár řádů větších částkách, pořád ještě malá, nenápaditá. Sportovní veletrh ISPO je snem designérů a hrůzou stavitelů stánků.
Expozici taky nápaditou, ale hlavně napěchovanou super věcma mělo MEATFLY. Ať mělo MF v minulosti jakýkoliv jméno, teď si asi zvikněte na výrazy, jako je vývoj, styl, kvalita.. MF jede nahoru velkou rychlostí a myslím, že nastolenej styl se čtyřma oddělenýma kolekcema je ten správnej..
Zachytil jsem taky Davida Janáče, kterak se protahuje na quateru poblíž megaVolcom urampy..něco jsem i natočil, aby to nebylo pořád tak statický.
Po shlídnutí VOLCOM 2010 sem se utvrdil ve správnosti nové MF kolekce monogram. Retro je tu a bude vládnout další sezónu. Alsepoň na streetu. Košile, polokošile, trika, kožený bundy z broušené kůže, křiváky..moc toho a vše pěkný. Oproti tomu SNB hadry velký disco, našláplý technologie a top řady v šílených cenovkách okolo 50tis za bundu+kalhotky..jauvajs.
Další značky jako OAKLEY, RIDE, NITRO, BURTON..bylo tam toho hodně, vše plný nápadu a originality. Posuďte sami z fotek a komentů u nich.
No a Čína? To je na článek samo o sobě. Nebo vlastně ne. Zkraťme to. Možnosti v Číně a okolo jsou, co se výroby týče, neomezený…one tousand pieces sir minimum, yes sir, high quality sir, yes sir, cheap cheap sir, for best company sir yes sir! contract today sir! Na Taiwanským stánku dokonce horsefeathers..
FRANKFURT am MAIN
Cestuju vcelku dost. Od malička. Co víkend v jiným městě, státu. Španělsko, Andora, Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Slovensko, Itálie, Černá Hora, Chorvatsko, Maďarsko…tam všude jsem zavítal s biketrialem a následně se tam opět podíval se sjezdem, dualem, fourcrossem. K tomu jsem přidal Anglii, Skotsko a USA - Colorado. Uf. Těch hraničních přechodů už tu pár bylo.
Cestovat mě baví, ale kdo jezdí po závodech ví, že to není tak žhavý, jak se zdá. Přijet, rozbalit, odzávodit, zabalit a zpět. Procházka po městě? Ne. Po horách, to možná po cestě domů. Ale to už se zase spěchá, rodiče musí do práce, ty do školy. Nebo ty do práce a rodiče do školy? Je to tam a zpět, nikde nezůstat víc, než je nezbytný.
Hodně se to podobá i služebním cestám, díky kterým se dostanu za hranice v dnešní době. Cesta autem, protože vždycky něco vezete, co nejlevnější hotel pro ušetření nákladů, na výstavu, na jednání, vždy od brzkýho rána a na pokoj se člověk dostane až v noci. Jinak to prostě nejde. Schůzky, jednání, služební večeře. Pokud je chvilka tak hledat internet a vyřizovat věci, který se mezitím komplikují doma v ČR. Ale pozor.
Nestěžuju si. Dělám to rád. Je to adrenalin. Vše je zaříditi, vyřídit, stihnout…všechno co nejrychleji, nejefektivněji. Je to zápřah a člověk se s tím pere. Není to rutina u pásu, není to nuda. Tu jsem pár let nezažil. Baví mě to a obzvláště když vidíte cíl, pro který to děláte. A ten mám. A pokud se něco povede, beru to jako bonus. Vracíte se zpět s pocitem dobře odvedené práce. To já rád.
Stejně tak beru každou chvíli, kterou mám sám pro sebe. Ať je to večer na pokoji, nebo hypnotizace dálničních pruhů v autě.
Nejraději mám ale chvíli volna v novým místě. Mít možnost nasát genius loci, ochutnat místní pivo, jídlo, atmosféru v kavárně a mrknou po suvenýrech domů. I pohlednice potěší. K tomu Olympus Pen na krku a jsem na vrcholu blaha. Moje třetí oko přes který používám víc, než to svoje.
Vemte si takovej Frankfurt. Vzhledem k faktu, že v tomhle místě sídlí jeden z našich distributorů, byl jsem tu minimálně 15x. Ale nikdy nebyla ani chvíle sednout na Ubahn a zajet si do centra. Nikdy. Scénář skoro vždy stejnej, příjezd na hotel okolo půlnoci po 8mi hodinách v autě. Stejnej hotel, stejná snídaně v 7:30, kancelář distributora 5minut pěšky od hotelu, jednání s pauzou na bagetu v bufetu naproti. Konec jednání v 7 a hurá domů. Domů to jede rychleji až na tu zácpu směrem na Wurtzburg. Do postele v Olomouci ulehám kolem třetí ráno.
Tentokrát to bylo jinak a já poprvé uviděl centrum Frankfurtu, ochutnal místní bylinkový sádlo s ciabatou, dal si kafe. Slabý tři hodinky, ale viděl jsem toho dost. Z Fankfurter ringu to vypadá na mrakodrapový město. Vylezu z Ubahnu a koukám, z centra tomu není jinak. Ale je tu kouzlo toho místa, něco, co Vás vnitřně uklidní, nestresuje, nemáte problém se zastavit a koukat. Některý města Vás nutí jít dál v očekávání, že jste neviděli všechno. Frankfurt ne, spíš naopak. Život tam hodně rychle plyne a Vy si připadáte v rychlosti 0. Spíš zpátečka.
Asi je to tím, že člověk pořád kouká nahoru. Na ty nasvícený skleněnoocelový monstra. NA ty mraky, jau, bolí mě z toho za krkem. Kafe dobrý. Trochu zima. Podzim neodpouští, lehký mrholení a teplota kolem 5ti. To už je snad zima, ne?
Byla to chvíle, ale energie mi to dalo dost. Viděl jsem, zažil jsem a s dobrým pocitem odjíždím promrzlej a propršenej na konečnou Ubahnu, kde náš partner vybral skvělou místní restauraci. Jo, v nejzapadlejším místě za městem. Chtěl, abychom poznali typickou kuchyni. Aha. Klobása, párek, kabanos a zelí..děkuji. Skvělé. kdy že to stáváme? Za pět hodin? Aha.




















